Moje životní štěstí – příběh popálené Jany

Už jako malinkou mě potkalo veliké ŠTĚSTÍ. Narodila jsem se do báječné rodiny úžasným rodičům. Ti mě vychovávali k samostatnosti a měli ke mně velikou důvěru. I přesto, že jsem již od raných školních let zůstala doma jako jejich benjamínek a moji sourozenci začali žít samostatný život, tak jsem měla to obrovské ŠTĚSTÍ, že mi rodiče velmi důvěřovali a podporovali mě v mých volnočasových aktivitách.

Byla jsem vždycky tak trochu kluk a téměř všechen svůj volný čas jsem od svých devíti let trávila ve skautském oddíle. Milovala jsem, když jsem si mohla sbalit krosnu a v pátek odjet na výpravu se svými kamarády a tam trávit čas jako hrdinové z mých oblíbených „foglarovek“. Představa, že kamarádi jedou na výpravu, a já ne, pro mě byla natolik nepřípustná, že když jsem onen osudný víkend musela strávit sobotní dopoledne s rodiči, tak mé neutišené srdce natolik před rodiči křičelo, že mě odpoledne za kamarády na výpravu odvezli. Byla jsem ŠŤASTNÁ, že můžu být zase s nimi.

Bylo mi 13 let, chodila jsem do 7. třídy a už tehdy se moje vůdčí sklony rýsovaly na pozici lodivoda posádky vodních skautů, který pomáhal vedoucímu vymýšlet hry. Cestou z výpravy jsme měli čas na vlakovém nádraží. Nenapadlo mě tedy nic lepšího, než tento čas využít pro dobrodružné prolézání vyřazených vagónů, které na nádraží byly přichystány k sešrotování. Prolézali jsme vagóny jeden po druhém. Když jsem otevřela dveře dalšího vozu, objevil se přede mnou žebřík vozu nákladního. Vybavila jsem si hned záběry z filmů, kde lezou po střechách vagónů (dokonce za jízdy), a tak přece nebudu vůz obcházet. Lezla jsem tedy po žebříku na střechu vagónu. Poslední, co si ve své hlavě vybavuji, byl pohled očí na střechu vagónu. Dostala jsem se do místa, kam zasahuje elektrický oblouk od železniční troleje, která byla ode mě vzdálena ještě skoro 1,5 metru. I to stačilo, aby do mého těla vstoupilo 25 000 voltů. Po pádu dolů následoval zásah výpravčího stanice, který společně s mými kamarády volal záchranku. Ta mě převezla do okresní nemocnice v Novém Městě na Moravě, z níž jsem byla letecky transportována na brněnskou Kliniku popálenin s 60% popáleného těla.

Mezitím moji rodiče trávili klidné nedělní odpoledne, kdy jeli navštívit mou babičku a dědečka. Cestou se míjeli s houkající sanitkou a moje maminka se podívala na hodinky, které ukazovaly něco málo po půl druhé, a s divným pocitem si říkala: „Pro koho to zase jedou?“ V podvečerních hodinách se vrátili domů, protože i já se tou dobou měla vracet. Při výstupu z auta na ně čekal můj strýc – bratr maminky, kterého kontaktovala lékařka zasahující na místě úrazu. Byla jeho ošetřující lékařkou, a tak to byl nejrychlejší kontakt, jak mým rodičům co nejšetrnější formou sdělit, co se stalo. Rodiče následně kontaktovali kliniku, kde jim bylo sděleno, že nemá cenu, aby ještě dnes jezdili do Brna vzdáleného od nás 80km. Noc, kterou si museli prožít, si dnes jako rodič vůbec nedokážu představit a mají za to můj veliký obdiv.

Já jsem mezi tím prožila to největší ŠTĚSTÍ mého života – PŘEŽILA JSEM! V noci jsem se probrala na jednotce intenzivní péče zmatená: Kde to jsem? Co se stalo? Sloužící sestřička mi řekla: „Ty ptáku jeden, lezla jsi po vagónech a teď jsi popálená.“ Ta slova slyším dodnes. Dodnes si také pamatuji, že jsem si říkala: „Aha, to je v pohodě. To jsem popálená, jako když si sáhnu na troubu či plech, ale protože jsem popálená na velké části těla, tak jsem v nemocnici.“ Nevěděla jsem totiž vůbec, že existuje popálení takovým způsobem, že kůže na mém těle zmizela a můj život je ve velkém ohrožení. Byla jsem i přesvědčená, že stihnu jet za týden na školní výlet. Asi třetí den jsem pochopila, že si v nemocnici nějaký čas pobudu.

Jakmile moji rodiče přijeli na Kliniku popálenin, tady jim oznámili, že první týden bude kritický a můj život je v ohrožení. Měli obrovskou sílu, když mě poprvé jako zelené karkulky (tak jsem jim říkala, protože byli celý oblečení do sterilního oblečení včetně čepiček a roušek) navštívili a nedali na sobě vůbec nic znát. Pamatuji si, že jsem hlavně chtěla, abych se mohla podívat do zrcadla, jak vypadám. Byla jsem totiž ostříhána dohola a popálená v obličeji – naštěstí jen druhým stupněm.

Pamatuji si, jak mi tatínek říkal, že vypadám jak špekáček nad ohněm. Zase se objevilo moje ŠTĚSTÍ – jako rodina jsme to uchopili šťastným způsobem a novou životní etapu jsme brali s humorem.

Pobyt v nemocnici byl dlouhý a komplikovaný přidruženou zlomeninou krčku stehenní kosti, která mě tři měsíce držela upoutanou na lůžku. Celou tuto dobu za mnou moji rodiče každý druhý den dojížděli 80 km a trávili se mnou odpoledne. Byla to pro mě veliká psychická podpora. Z dnešního pohledu mají můj veliký obdiv, protože to pro ně bylo velice časově i finančně náročné.

Po krátké pauze následovala rehabilitační léčba nejen popálenin, ale především přidruženého zranění. Celkově jsem v nemocnici strávila 1,5 roku a celé naší rodině začala nová etapa života, kterou dodnes rozdělujeme na období před úrazem a po úraze.

Po zaléčení se naše rodina musela vrátit zpět do běžného života. Pro mě to znamenalo především zpět mezi své vrstevníky. Sociální vazby byly velmi narušeny a dodnes cítím, že se nikdy nevrátily tam, kde byly před úrazem.
Ovšem opět jsem měla to ŠTĚSTÍ, že v roce mého úrazu (1994) bylo založeno Sdružení na pomoc popáleným dětem. Od začátku existence jsem měla potřebu se v této organizaci angažovat. Zpočátku jako pacient a postupně jako pomocník při organizaci jednotlivých aktivit. Toto Sdružení mi začalo dávat směr mého profesního rozhodování. Uvědomila jsem si, že chci pomáhat druhým a pracovat s lidmi, kterým můžu být nápomocna. Proto jsem se po studiu gymnázia rozhodla pro obor sociální pedagogika. Po studiu jsem začala pracovat v sociálních službách a v rámci zkušeností z této oblasti jsem začala pociťovat nedostatek profesionálních služeb pro lidi s popálením.

Začala jsem mít obrovskou touhu pro lidi po úraze tuto profesionální službu vybudovat, ale sama jsem cítila, že je pro to potřeba velké množství zkušeností. Také jsem cítila, že pro takovou aktivitu je potřeba, aby na to nebyl člověk sám a měl možnost se o někoho opřít, jak v profesním životě, tak i v životě soukromém.

Opět se ale objevilo moje ŠTĚSTÍ. Na Kliniku popálenin začala docházet maminka od holčičky, která si popálila ručičku od žehličky a hledala odbornou pomoc. Nenašla ji, a tak si prostřednictvím pana primáře našla mě a společně jsme začaly naplňovat myšlenku nabídky profesionální pomoci lidem s popálením.

Tato myšlenka by ale nemohla být naplňována, kdybychom obě neměly to OBROVSKÉ ŠTĚSTÍ v podobě velmi tolerantních a vstřícných manželů, dětí, babiček a dědečků, kteří nám vycházejí vstříc při našich aktivitách a hodinách věnovaných ve prospěch této organizace.

A proto budu moc ráda, když mě moje ŠTĚSTÍ neopustí a svoji dlouholetou myšlenku budu moct zrealizovat. Protože bez ŠTĚSTÍ by to šlo o moc hůř.


Kontakt

Jana Lacinová, Bc.
ředitelka, pracovnice podpory a poradenství
+420 776 259 126
jana.lacinova@popalky.cz

Poradenské centrum

Navštívit nás můžete po telefonické dohodě v pracovní dny.

Budova CK Čedok
Nádražní 654/10
602 00 Brno

Vchod z ulice Bašty.

Ukázat adresu na mapě