Stačí jenom chtít – příběh popáleného Lukáše

Lukas-1Když si vzpomenu na svoje dětství, tak musím říci, že se moji rodiče opravdu snažili, abych měl všechno, ačkoliv teď vidím, že to není vůbec lehké. Moje maminka byla a je opravdu zlatá, taky jsem ji měl vždycky radši. Jako každé dítě jsem jezdil na tábory, kde se mi líbilo a také jsem rekreačně dělal spoustu sportů, ať už s míčem, pukem nebo vlastním tělem.

Od první třídy jsem vynikal ve škole a od 6. třídy jsem chodil na víceleté gymnázium. Tam jsem se necítil moc dobře, jelikož jsem rázem nebyl ve všem nejlepší, ale byl jsem spíše podprůměrný. Nešla mi škola a ani sport a situace (posměšky) mezi vrstevníky tomu taky nepřispěla. Zkoušel jsem zlepšit alespoň ten sport, a tak jsme s kamarády založili v našem městě skupinu „Motion“. Ztotožňovali jsme se s myšlenkou, že v životě je spousta překážek, které vás nesmí zastavit a vy je musíte překonat. Celou myšlenku jsme potom využili ve sportu, kde jsme překonávali překážky ve městě (lavičky, zábradlí, zdi, schody…). Naše zkušenosti rostly a už to nebyla jen zábradlí, ale také budovy nebo opuštěné areály.

Bylo mi 14 když, se stala první osudová rána – otec spáchal sebevraždu. Řekl jsem si, že život jde dál a alespoň budu mít anděla, co na mě bude dávat pozor, aby se mi nic nestalo.
Tři měsíce na to přišlo i na mě. Byla neděle po obědě a já jsem jel provětrat kolo na hřbitov. Když jsem se vrátil, zastavil jsem se pro pár „kamárádů“ a spolu jsme vymýšleli, co budeme odpoledne dělat… V té době mě přitahovaly vagóny. Představoval jsem si, jak skáču z jednoho na druhý, když souprava jede, přesně jak jsem to viděl ve filmech.

Lukas-2Co se stalo potom, znám jen z vyprávění. Prý jsem lezl na vagón. „Kamarádi“, kteří tam byli se mnou, tak utekli a já byl vydán osudu. Zemřel jsem tam. 21. května 2006. Proud z troleje mi projel přes mozek tělem a vyšel mi z paty. Bylo to 25 000 Voltů. Naštěstí to celé viděl pán z nedalekého hypermarketu. Tomu se říká být ve správný čas na správném místě! Zavolal sanitu a začali mě resuscitovat. Mezitím přiletěl vrtulník, který mě následně dopravil do Brna do Fakultní nemocnice na oddělení JIP. Následovaly 2 měsíce kómatu, kde jsem několikrát navštívil otce (posmrtný život existuje), také jsem měl halucinace a záblesky z minulosti.

Lukas-3Pamatuji si jen, že za mnou chodila maminka, které jsem se z počátku divil, proč má na sobě takový směšný obleček s rouškou, ještě zelené barvy. Potom mě cca na pět dní převezli na dětské oddělení, kde mě mohli navštívit i ostatní příbuzní. Dodnes si pamatuji babičku v červených šatech, jak se rozbrečela hned ve dveřích, když mě viděla. Poté jsem opustil Brno a převáželi mě do Ostravy kvůli hyperbarické komoře (dekompresní komora -což byl skvělý krok pro rozvoj mojí léčby). Na chvíli jsem otevřel oči v sanitce a myslel jsem si, že jedu domů – konečně! Poté jsem otevřel oči při vykládání ze sanitky a příjezdu na pokoj, který domov ani trochu nepřipomínal. Den na to mi propíchli uši kvůli podtlaku v komoře, což byla asi první bolestivá zkušenost.

Dny ubíhaly a mně pomalu docházelo, že se mi nestal jen obyčejný úraz, jako když si například zlomíte nohu. Pozvolna mi začali odebírat nejprve monitoring tepu, potom kanylu z nosu na jídlo a nakonec i tracheostomii z krku na dýchání. V Ostravě jsem byl další měsíc.

Lukas-4Následoval odjezd na čtyři měsíce do rehabilitačního centra v Chuchelné, kam jsem přijížděl jako ležák a sestřičky mě musely krmit, čistit zuby, oblékat atd. Odtud jsem odjížděl na vozíku, za to v rámci možností samostatný. Během pobytu mi primář povolil výjimku a já jsem se mohl podívat domů a pokecat s přáteli, kteří mi zbyli. Bylo smutné se dívat, jak někteří běhají a já jsem nezvládl ani jeden krok. O to víc mě to nakoplo makat zbylé dva měsíce.

Lukas-5Po příjezdu domů se na mém odhodlání nic nezměnilo, cvičil jsem dvakrát někdy i třikrát denně. Tak šel čas a já jsem pořád neviděl výsledky. „Co dělám špatně?“. Samozřejmě to nezůstalo jenom v domácí režii. Když bylo hezky, zkoušel jsem chodit buď za vozíkem, nebo s chodítkem.

Lukas-6Vyzkoušel jsem i různé rehabilitace, ale ani ty mi nepomohly. Tak jsem se na to po čase vykašlal. Párkrát jsem byl na pobytu v lázních, kde mi předepsali berle a že to mám zkoušet, ale když jsem viděl, že někdo je na tom dokonce i hůř než já a stejně se raduje ze života, přijmul jsem to jako fakt, že se to už nezlepší. Byl jsem i na klinice samovolných pohybů končetin, kde mi píchli botulotoxin do lýtek – opět to bylo neúspěšné. V té době jsem dělal střední školu – obchodní akademii. Protože jsem se moc nehýbal a o jídelníčku jsem také nic nevěděl, začal jsem přibírat. Jelikož jsem neměl jak spalovat (žádná aktivní hmota), tak to skončilo na 72 kg.

Lukas-7Na jaře roku 2012 jsem byl na kontrole u neuroložky a přišla řeč na rehabilitaci, že mi to už nejde. Doporučila mi tedy rehabilitaci přímo v nemocnici v Hodoníně – že prý jsou špičkoví. Pomyslel jsem si, že stejně už nic nemůžu ztratit, a tak jsem tam začal chodit. Primář rehabilitace byl velmi milý a přidělil mi mladého fyzioterapeuta. Ten mi všechno, co se týká pohybového aparátu, vysvětlil a řekl mi, že mě postaví na nohy, ale že budu muset kompletně změnit svůj životní styl. Říkám tak jo! Doporučil mi, abych začal chodit do posilovny. Začal jsem studovat stravu, různé techniky a principy, přitom jsem studoval střední a do toho jsem chodil na rehabilitace. Jak jsem nesnášel ležet v posteli (v nemocnici jsem toho měl dost), tak nyní jsem se do postele vyloženě těšil.

Lukas-9Na ekonomce jsem sice neudělal maturitu, ale udělal jsem si státní zkoušku z angličtiny (certifikát PET) a přešel jsem na obor obchodní manager.

Trvá to roky, ne měsíce, jak jsem si dříve myslel. Čekal jsem nějaký zázrak, ale ten nikdy nepřijde, dokud mu nejdeme naproti. Už je to osm let a ještě to bude trvat další roky – stačí jenom chtít.

Lukas-10


Kontakt

Jana Lacinová, Bc.
ředitelka, pracovnice podpory a poradenství
+420 776 259 126
jana.lacinova@popalky.cz

Poradenské centrum

Navštívit nás můžete po telefonické dohodě v pracovní dny.

Budova CK Čedok
Nádražní 654/10
602 00 Brno

Vchod z ulice Bašty.

Ukázat adresu na mapě