Přinášíme Vám článek publikovaný v Hasičských novinách č. 5/2015, který líčí příběh popálené Haničky.
Měla to být hezká sobota
Venku byla pohádková zima a bílá sněhová pokrývka lákala ven. Statečně se držel i sněhulák, kterého rodina na zahradě společně postavila už o Vánocích a který, i když už zrovna ve formě nebyl, pořád ještě stál. Standa vystřídal to odpoledne venku na sněhu obě dcerky, jakmile tříletá Lucka uťapaná a spokojeně unavená doma usnula, Jarka oblékla desetiměsíční Haničku a táta vyrazil nanovo. Když se k večeru vrátili, byla už tma. Rozesmátí a s rudými tvářemi přinesli domů závan ledového vzduchu. Příchod do vyhřátého domu přímo vybízel ke svařáku u krbu. Standa se na teplo krbu těšil celé odpoledne, dříví už měl nachystané, stačilo jen škrtnout sirkou. Jarka vysvobodila Haničku z kombinézky a malá čertice, která se už zvedala na nohy a obcházela nábytek, začala svůj průzkum.
Večerní pohoda trvala jen pár chvil. Jarka zrovna stála u stolu, když za zády uslyšela křik. Jako by večerní pohodu prořízl nůž. Jarka se v mžiku otočila a uviděla Haničku, jak stojí rozkročená před krbem, jednou rukou opřená o skleněná dvířka krbových kamen a druhou o zeď. Další krůček, který by ji přinutil přeťápnout rukama, už neudělala. Rodiče jednali okamžitě. Dlaň byla hodně popálená, ale teprve až začali chladit pod tekoucí vodou, všimli si, že i na druhé ruce se tvoří puchýře. Jeden krůček kolem krbu se maličké tedy přece jen udělat podařilo. Dvě ručky už ale pod tekoucí vodou neudrželi a nastoupil kbelík plný studené vody.
Chladili půl hodiny a Jarce bylo jasné, že malou musí nějak dostat k doktorovi. Ještě si živě pamatovala, jak vozila tátu na převazy, když jim doma bouchnul papiňák a vařící směs mu popálila nohy. Ale jak cestovat s plačícím batoletem a kýblem plným vody? Prostě se zeptá. Jarka zvedla telefon a vytočila 155. A dobře udělala. Jakmile na operačním středisku zjistili, se jedná o batole, o ruce a o krb, poslali do domku u statečného sněhuláka záchranku.
Teprve druhý den dopadla na Jarku, která zůstala s Haničkou v nemocnici, celá ta hrůza. Nenamažou to a nepojedou domů. Pod vrchní spálenou vrstvou kůže je spálená i ta druhá. Popáleniny třetího stupně. Čeká je měsíc v nemocnici, odstraňování mrtvé tkáně, převazy, transplantace. Neuhlídali dítě. Jedna minuta. Už nepoleze po čtyřech, jako lezla rychle jak ještěrka ještě předevčírem. Kolik operací bude muset přestát, než vyroste? Dvacet? Třicet? Nevyčte jim to jednou? Byl to strašný den, ale Jarka nebyla typ, který brečí nad rozlitým mlékem. „Stalo se, vrátit se to nedá.
Vyrovnáme se s tím, jde se dál. Není to nemoc, je to úraz. Dá se to řešit, tak to zvládneme.“ A zvládli. Transplantaci kůže, opiáty, infekci, bolesti bříška z množství léků, šestou nemoc, u které až do čtvrtého dne a prvního pupínku nebylo jasné, jestli vysoké horečky nesouvisí s popáleninou a neindikují, že je něco hodně špatně, alergickou reakci na narkózu i náplasti i transfúzi krve. Rákosníček, jak Haničce pro ty tři vlásky, co měla na hlavě, začali říkat, si rychle získal srdce celého personálu a zprivatizoval primáře. Popáleninové centrum se na léta stalo „její nemocnicí“ a primář kamarádem, kterému říká „čau“. Překonali i devět měsíců dennodenní intenzivní a vůbec ne bezbolestné péče o jizvy po návratu z nemocnice a osmnáct narkóz spojených s operacemi a převazy v následujících pěti letech. Hanička je dneska šťastné dítě s plně funkčníma rukama, které se na první pohled neliší od jiných. Čeká je ještě možná dvacet operací, ale i to zvládnou. Jarka není zvyklá boje vzdávat. Nikdo u nich doma. Ani ten sněhulák.
