Neuhlídaná vteřina

Krystýnka a Terezka

Monika seděla v sanitce, která se sirénou projížděla semafor na červenou, a naproti ní na lehátku ležela její dvouletá dcerka utlumená farmaky. Její dvojče bylo teď někde podobně malátné ve vrtulníku na stejné cestě do Brna. Pomalu jí celá ta hrůza začínala docházet. Jak se to vůbec mohlo stát? A proč holky? Proč ne ona? Byla přece nejblíž.

Seběhlo se to tak rychle, že ani neví. Jako každé ráno dala vodu na čaj. Dělala ho plný čajník. Rychlovarná konvice byla na lince až vzadu, na bezpečnost vždycky dbala. Zaslepené zásuvky, stoly bez ubrusů… „To se pozná zdravotník, všude vidí čerta na zdi,“ dělaly si legraci návštěvy, když si s manželem rozdělovali, kdo bude vařit kafe a kdo bude držet hlídku u dětí. A stejně to nestačilo. Jedna vteřina – a život je naruby. „Pane Bože, uneseme cokoliv, jenom ať to ty holky přežijou…“ zaprosila v té chvíli bezmoci a myšlenky se jí znovu vrátily do oné osudné minuty. Čaj na zalití obvykle chvíli čekal, ale to ráno, když konvice cvakla, šla zrovna okolo. Terezka se vedle ní koukala, co dělá, Kristýnka si o kousek dál hrála. Monika nalila vroucí vodu do konvice s čajem. V tu chvíli sklo prasklo. Nádoba se rozpůlila, dno se oddělilo od zbytku a voda vyprskla.

Terezka začala křičet první. A pak už si na to vzpomíná, jako by to viděla zdálky. Popadla Terezku a strčila ji do vany. Zatímco chladila rány, ze kterých se téměř okamžitě odloupávala kůže, volala pohotovost. Do toho křik Kristýnky. Asi ji ten chaos vyděsil… ale pak si všimla, že i ona je popálená. Než dojela sanitka, chladila je už obě. Rozsah popálenin Terezky pak lékař odhadl na dvacet procent. Život ohrožujících je už patnáct, takže Terezku do Brna poslali rovnou vrtulníkem. U Kristýnky to odhadl na polovinu. Když sanitka přijela do popáleninového centra v Brně, Terezka už tam byla. Narkóza, ošetření, JIPka. Klid a vyrovnanost primáře působily v tom všem jako balzám. Nebylo to tak hrozné, jak to zpočátku vypadalo, rozsah popálení přehodnotili na 7,5 a 3 procenta. Terezka na hrudníku a ruce, její sestřička na zádech.

Při omývání hypermanganem, aby mrtvá tkáň odpadla, začaly Terezce rány krvácet už třetí den. Vypadalo to děsivě, ale bylo to dobré znamení, které mámě přineslo obrovskou úlevu. Když rána krvácí, tkáň je živá. Nebude potřeba transplantace. Přece jen je to holka a zranění na hrudníku by bylo i zraněním na duši.

U Kristýnky se naopak ukázalo, jak velký dopad mělo těch pár minut prodlení, než se rány začaly chladit. Týden se zranění nepohnulo a Monika se už pomalu smiřovala s operací. Ale v pondělí, osmý den od úrazu, začaly její rány krvácet taky.

Domů jely ofačované, ale už po dvou týdnech. Sestřičkám na kůži zůstaly jen nevýrazné jizvy. Tu nejcitlivější si z jediné neuhlídané vteřiny nese máma.


Kontakt

Jana Lacinová, Bc.
ředitelka, pracovnice podpory a poradenství
tel.: +420 776 259 126
e-mail: jana.lacinova@popalky.cz

Poradenské centrum

Navštívit nás můžete po telefonické dohodě v pracovní dny.

Budova CK Čedok
Nádražní 654/10
602 00 Brno

Vchod z ulice Bašty.

Ukázat adresu na mapě