Silnější než smrt

Přinášíme Vám další působivý příběh, který byl publikován v Hasičských novinách.

G02B6480Silnější než smrt

Dvoudenní soutěž v tlučení špačků na louce u třebíčského Smrku měla svou tradici i kouzlo. Stanové městečko, které tam hráči každoročně vytvořili, žilo svým životem a soutěžní maratón v krajové specialitě byl účastníky živě sledován. Přes všechnu bojovnou snahu Janino družstvo dřevěného špačka odtlouklého protihráčem s modifikovaným kuchyňským prkénkem nechytilo, a i když bylo povzbuzování okolí masivní, holky vypadly ze hry. A konečné se tedy mohly jít najíst.

Do lihového vařiče měly tentokrát místo tuhého lihu tekutý. Vařily s ním jen dvakrát, ale princip zacházení byl stejný. Do vařiče líh, zapálit, do kotlíku vodu, postavit na vařič. Až to začne vařit, nasypat tam směs z pytlíku a míchat tak dlouho, až je to uvařené. Bylo jim kolem patnácti, ale tohle dělaly mockrát. „Nezdá se ti, že to nějak dlouho trvá?“ zeptala se Markéta, když ani po hodné chvíli voda nevařila. Jana opatrně sáhla na nádobu. Byla vlažná. „Hoří to vůbec?“ zapochybovala nahlas a kouskem suchého stébla projela pod kotlíkem v místě, kde tušila plameny. Nic. Stává se sice, že plameny nejsou vidět, ale nestává se, že by nespálily suchou trávu. Jana sundala kotlík a Markéta zkusila nad vařičem přejet rukou. Nic. Žádné teplo, žádné plameny. „Je tam ještě líh?“ padla další hypotetická otázka a pro získáni odpovědi dívčiny sáhly do nádobky vařiče. Usoudily, že není. „Já to dolévat nebudu, já se toho bojím.“ řekla Jana a s kotlíkem v ruce udělala dva kroky vzad. Markéta se tedy zhostila úkolu a vzala do rukou láhev s lihem. Byla ho tam ještě tak polovina. „Pohni, už mě to nebaví držet.“ popostrčila ji zpovzdálí k činu kamarádka.

V tom okamžiku, kdy Markéta láhev otevřela, nastala exploze. Ohnivý oblak namířil závan větru přímo na Janu. Kde skončil kotlík, neví. Stála tam a s údivem se dívala na vlastní ruce, jak na nich naskakují puchýře. Praskly. Pochopila, že hoří. Běhala sem a tam, křičela a zbavovala se oblečení. Tričko šlo, džíny ne, perfektně zašněrované pěnové boty nešly sundat a rifle přes boty taky ne. Markéta utíkala za Janou s lahví vody a marně se ji snažila uhasit. Je s podivem, že v době spacáků a karimatek někdo ve stanovém městečku přece jen našel deku. Teprve až ta na Janě udusila všechny plameny. Jedna účastnice soutěže pak ještě polévala Janu studenou vodou. Popáleniny třetího stupně, které už dívka ve formě bílých ploch měla na většině z popálené kůže, tak podchlazením ještě zhoršila. Teprve tehdy začala Jana cítit bolest. Plameny zasáhly hrudník, ruce, bérce a nohy až ke kotníkům. Zdravé pokožky jí na těle zůstala méně než polovina. Než přiletěl vrtulník, Jana střídavě ztrácela vědomí. Větu, kterou pronesla lékařka ze záchranky, si ale pamatuje doteď: „Není kam spěchat, stejně to nepřežije.“ Psalo se 11. září 2004.

Probrali ji po dvou týdnech umělého spánku. Možná to byla dravá chuť žít, možná vlastní přesvědčení, možná Janina vlastnost nevzdávat boje – v rozhodnutí, zda se pomalu léčit a nechat zrovna načatou policejní školu, nebo dřít a dohnat zameškané kurzy, zvolila dřinu. Třída, v podstatě neznámí lidé, se za ni postavila. Poslali jí do nemocnice třídní tričko a plyšáka, ten byl vždycky první, koho uviděla, když po operaci otevřela oči – míval zavázanou tu část těla, kterou Janě operovali. Dvaatřicet operací a zvyšující se dávky anestetik. Od šestadvacáté už zvracela. „Plyšáku, až otevřu oči, prosím, ať jsi tam…“ Za dva měsíce odcházela z nemocnice domů. Mnohem dřív, než ti, které tam přivezli před ní. Bez vlasů po pás (pečlivě pěstěná hříva skončila v koši), ale po svých.

Ve školním rozvrhu, který musela splnit, bylo judo, policejní výcvik, karate, řecko-římský zápas, paravýcvik a spousta tělocviku. Dny se skládaly z opatrných rehabilitací v nemocnici, promačkávání transplantátů pěnovými míčky a promazávání… pak ve škole uvázat pásek, šup do kimona a judo. Dneska se Jana diví, jak to mohla zvládnout. Asi to přesvědčení – když věděla, že chce, nic nebylo nemožné. Když v krizích ztrácela chuť bojovat, i krevní testy vypadaly zle. Musela překonat sama sebe, ale díky tomu se teď může normálně hýbat. A svůj podíl měl určitě i kolektiv, který ji vzal za svou a který jí pomohl brát svá zranění s humorem. O deset kilo lehčí a v popáleninovém oblečku ji po návratu z nemocnice přivítali větou: „No jóóó, liposukce, a prý popálená!“ Když pak měla o něco později těžkou havárii na motorce, přišli se za ní kamarádi podívat do nemocnice se slovy: „Ty jsi prostě nezničitelná, ne a ne umřít!“

Po policejní škole přišla na řadu vyšší odborná a jako zdravotní sestra se Jana na pár měsíců znovu dostala tam, kde si prožila své – na popáleninové centrum. To, čím si prošla, usnadňovalo jiným lidem jejich vlastní utrpení. „Třeba situace – pacient se dusí. Jako sestra si řeknu: Proč se dusí? Intubace je v pořádku, odsátý je, takže v dýchacích cestách nic nemá, tak proč se dusí?! Jako člověk, který si to proležel, ale vím, že ho třeba v té chvíli zrovna hodné pálí popálenina, nebo s návykem opiáty přestávají stačit, do toho se mu chce na záchod a nemůže… tyhle pocity zdravotník nezná.“ popisuje praxi na odděleni.

Podle pořád rozesmáté tváře a všudypřítomného humoru by Janě ti, kdo ji neznají, mohli závidět bezstarostné mládí. Ale hluboko v očích to je – stopy prožité bolesti. I na její kamarádství byla ta zátěž příliš. Neustálo ji. „Markétu obvinili z těžkého ublíženi z nedbalosti. Trest nepadl, nebylo ji ještě patnáct, ale protáhli ji vyšetřováním, policie za ni chodila do školy, musela navštěvovat psychologa. Pak přelíčení u soudu, které soudce zakončil větou: Stálo vám to, holky, za to?‘… Jak se mohl takhle ptát? Nezkoušely jsme, co to udělá, nebyl v tom nejmenší úmysl nějaké lumpárny, která by se měla trestat. Byla to souhra náhod, kde dodnes není jasné, co se vlastně přesně stalo, a bylo štěstí, že to nezasáhlo ji – byla bezprostředně u toho, měla vlněný svetr a rozpuštěné vlasy, byla by na tom hůř. Prožila bych si to znovu, aby tím ona nemusela projít.“

Ani na ty špačky Jana nezanevřela. Stálo ji to hodně sil, ale po letech se na louku u Smrku vrátila.

 

 


Kontakt

Jana Lacinová, Bc.
ředitelka, pracovnice podpory a poradenství
tel.: +420 776 259 126
e-mail: jana.lacinova@popalky.cz

Poradenské centrum

Navštívit nás můžete po telefonické dohodě v pracovní dny.

Budova CK Čedok
Nádražní 654/10
602 00 Brno

Vchod z ulice Bašty.

Ukázat adresu na mapě