Hasiči jsou lidé, kteří se při své práci setkávají s úrazem popálením velmi často. Ať už při záchraně člověka či při zranění hasiče samotného. Proto jsou Popálky moc rády, když můžou právě s těmito lidmi sdílet příběhy popálených lidí v jejich tisku – Hasičských novinách, který vychází 1 x za 14 dní. V každé lichém vydání tohoto média od února 2015 vychází příběh popáleného člověka. Autorem těchto příběhů je redaktorka Hasičských novin Eva Čejchanová. Paní Eva prostřednictvím rozhovoru s popáleným člověkem, či jeho blízkým velmi citlivě a emotivně napíše příběh člověka nebo rodiny, které tento úraz zasáhl.

Moc děkujeme nejen paní Evě, ale i celé redakci Hasičských novin, že umožňuje šířit prevenci a osvětu tohoto typu úrazu.

Přinášíme Vám článek publikovaný v Hasičských novinách č. 3/2015

To nejtěžší přijde až potom

Hasiči a oheň, oheň a popáleniny. K tomuto druhu zranění mají hasiči blíž než jiní. Setkávají se s ním již z prosté podstaty své činnosti. U sebe, u kolegů, u lidí, které vytahují z plamenů. Lidé většinou ví, že to je jedno z nejbolestivějších zranění, a možná ví, jak poskytnout první pomoc. Nikdo, kdo tím neprošel, ale neví, že to nejhorší přijde až potom. A že na to nemusí být sám.

Jana Lacinová a Klára Mayerová to ví. Jana si tím prošla sama, když ji zasáhl výboj vysokého napětí, a Klára tím ještě prochází, jako maminka popáleného dítěte. Rozhodly se pomáhat těm, kdo se ocitli ve stejné situaci a kterým náhlá a drastická změna života připadá víc, než jsou schopni unést.

O jakém druhu pomoci je řeč?
JL: Popáleniny jsou v naší společnosti tak trochu tabu. Lidé neznají následky popálení. Sama mám zkušenost, že se mě lidi ptají, od čeho to mám, vůbec neví, že takové jizvy mohou způsobit popáleniny. I já, když jsem se probrala po úraze na JIPce, jsem si říkala: „Fajn, za pár dnů se to zahojí a půjdu domů.“ Nevěděla jsem, že s tím budu zápasit roky a že ty jizvy mi už nikdy nikdo nevygumuje. Myslím si, že to neví velké procento lidí. Povědomí veřejnosti o tom, jaké následky může mít popálení, trochu zesílil příběh z Vítkova s popálenou Natálkou, ale už to zase opadlo. Tohle je jedna věc, kterou lidé potřebují – vědět. Druhá věc je, že se lidé po úraze ocitnou v úplně nové situaci, kterou mají problém zvládat a potřebují pomoc praktickou.

KM: Pomoc ale potřebují i rodiče popálených dětí. Je trochu jiná, ale není méně potřeba. Mnohdy snášejí úraz dítěte hůř než samotné dítě. Rodič se musí vyrovnat s neustálým pocitem viny. Je to velmi dlouhý proces smíření se se situací, její přijetí a odpuštění sobě samému. Je velmi těžké zvládnout to sám, je dobré, když existuje možnost pomoci. I proto tu jsme. Život jde dál, nelze se upínat na neštěstí, které se stalo. I když úraz změní život rodiny na období „před“ a „po“.

Jak vypadá život rodiny „po“?
JL: Popálenina s sebou nese velké trauma. A není to trauma jen pro toho samotného člověka, ale i pro jeho okolí. Jsou do toho naplno vtaženi rodiče, sourozenci jsou najednou odstrčeni. U dospělých pak dochází např. k rozvodovosti partnerů, protože druhý partner neunese situaci – vzhled partnera, ze kterého se najednou stává navíc partner tělesně postižený. S tím jsou spojeny i finanční problémy, a to i v případě, že se jedná jen o dlouhodobou pracovní neschopnost a ne o částečnou nebo plnou invaliditu. Finanční problémy ale nastávají rodině i v případě zranění dítěte, protože jeden z rodičů obvykle musí s dítětem zůstat doma a pečovat o něj a rodina přijde o jeden příjem.

KM: S dítětem se musí několikrát denně pracovat, aby jizvy neztratily elasticitu, musí se také dojíždět na rehabilitační centrum na odborná ošetření.

Co zraněným nejvíc chybí?
KM: Nikde nejsou ucelené informace, co v takovém případě dělat. Jsou lidi, kteří jsou schopni se tím sami prokousat a informace, které potřebují, si sehnat, ale pro někoho je to nad jejich síly. A člověk se pak ocitne ve velkém maléru sám. Když se k tomu připočítají ještě všechny přímé výdaje na pomůcky, které jsou k léčbě nezbytně potřeba, ale které pojišťovny hradí jen částečně, a cestovné, je toho moc.

Neměl by se o tohle starat stát? Proč vy?
JL: Všechny neziskové organizace dělají to, na co stát nestačí, my taky. Chybí to tu. Třeba v Norsku mají na klinikách pracovníky, kteří pracují se zasaženými rodinami, na místě dělají workshopy, kde učí, jak dál, seznamují s tím, jak to bude vypadat za rok, upozorňují na to, co je nezbytně nutné vědět a dělat. Člověk to potřebuje. Ten šok z úrazu je obrovský, nejistota z toho, co bude a jak to bude. Tady to suplují sestry, které to dělají nad rámec své práce.

Mluvili jste o pomůckách. Kolik takové pomůcky stojí?
KM: Po úraze je vždy potřeba nosit kompresní obleček, šitý ze speciálního materiálu na míru postiženého. Pojišťovna hradí část, člověk doplácí pětadvacet procent. U oblečku na malé dítě po opaření je doplatek zhruba dva tisíce. Dítě musí mít minimálně dva, protože jizva musí být stlačována nepřetržitě, i když je nutné obleček vyprat. Vydrží asi rok, za tu dobu dítě povyroste a potřebuje další. Jedna rukavička na spálenou ruku stojí 1 400 korun, 350 doplácí postižený. Pojišťovna ale připlácí jen na dva kusy, ale rukaviček musí být kvůli častému praní víc než dvě.

Pak jsou tu speciální krémy, kterými se jizvy třikrát až pětkrát denně promazávají, aby neztratily pružnost. Ty opravdu dobré stojí i šest set korun za tubu, která na plochu malé dětské dlaně vydrží
zhruba dva měsíce. Nemalé částky stojí ale i softlaserové terapie, kdy na jednu léčebnou terapii rozloženou do deseti dávek doplácí pacient pětistovku (kromě cest do rehabilitačního centra). Tyto terapie se po šesti až osmi týdnech opakují a trvají rok až dva roky. Při funkčních a růstových jizvách následují terapie po každé rekonstrukční operaci. Opět rok.

A když na to prostě rodina nemá?
KM: Stává se to, známe konkrétní případy. Všichni jsme používali na promazávání jizev obyčejné vyškvařené sádlo. Padla ho kvanta. Ale doprava na laserové pracoviště je někdy mnohem dražší než samotná terapie. Když na péči není, jizvy se nehojí, jak se hojit mají, tvrdnou, praskají, například s končetinami se pak nedá hýbat a jsou nutné další operace.

Jak dlouho léčba trvá?
KM: O popáleninu je třeba se hodně intenzivně starat rok až dva roky. V případě, že jsou jizvy na místech, kde blokují růst dítěte, tak je to samozřejmě až do té doby, než dítě přestane růst, což je patnáct, šestnáct let.

JL: Pokud je popálenina v místě kloubu, je nutné s ní pracovat pořád. V případě, že to je na ploše, jedná se většinou o kosmetickou záležitost – hrudník, břicho, záda. Ale jakmile to máte v místě kloubů, je omezení nejen vzhledové, ale i pohybové, tedy funkční.

Ovlivní následky popálení poskytnutá první pomoc? Jak?
JL: Jednoznačně a zásadně. V prvních minutách je nezbytně nutné chladit, protože i když je už zdroj tepla vzdálen, teplo zůstává ve tkáni, postupuje hlouběji a popáleniny se stávají vážnější. Od druhého B stupně popálenin už jsou následky nevratné. Hasiči jako mnohokrát první na místě úrazu mají velkou šanci osud zraněnýchlidí změnit.

KM: Za sebe mohu říct, že kdybych tohle věděla před úrazem mé dcery, nemusely být následky popálení tak vážné. Nezavolala jsem záchranku, ale popadla jsem dítě a odvezla ho na pohotovost. Jenže těch jedenáct minut cesty, kdy jsem ránu nechladila, pak strašně chybělo.

A popálení vnitřní?
JL: U popálení dýchacích cest je podstatně vyšší riziko úmrtí. Když se podaří popáleninu zaléčit, následky, třeba v případě dýchání, mohou být trvalé. Máme tu kluka, který také vylezl na vagon, a celoživotně má zavedenou tracheostomii.

Kolika lidí se zde popsaný způsob života týká?
KM: Ze statistiky víme, že se popálí tak, že potřebují hospitalizaci, zhruba 800 dětí ročně, u dospělých je to podobné.

Jak by lidem po úraze popálením mohlo pomoci okolí?
JL: Okolí by samozřejmě pomoci mohlo, a velmi. Mohlo by dopad celé té tragédie zmírnit. Jednou z možností je pomoci finančně, odlehčit rodině to břímě nečekaných, ale nezbytných nákladů, další je pomoc sociální, protože popálení se často ocitnou vyčlenění, na okraji.

Přes den už nežehlím

Bylo toho nad hlavu. Tři děti, kdy nejstarší byly čtyři roky a nejmladší rok – a kupy prádla, kam se člověk podíval. Klára by ráda vyžehlila celou tu kalamitu večer v klidu, až by děti spaly, ale věděla, že už by to nezvládla. Padala únavou. Obrnila se tedy nábytkem, aby byli malí průzkumníci v bezpečí, a tu hromadu vyžehlila. Posledním kouskem byla její sukně. Vypnula žehličku a s kouskem oblečení v ruce lehce rozhrnula barikádu z nábytku. Rovnou sukni uklidí, věci dětí jdou do jiné skříně a je jich nesrovnatelně víc.

Bylo to pár vteřin, víc ne, když z pokoje, kde ještě před chvílí žehlila, uslyšela ostrý pláč. Nikdy nebyla nikde tak rychle. Tři skoky, a ode dveří viděla, jak její roční dcerka s dlaní položenou na ploše žehličky srdceryvně naříká. Neucukla, ještě neměla ten reflex. Když jí máma ručku odtáhla, celou dlaň pokrýval obrovský puchýř. Klára zdaleka nepatřila mezi nezkušené maminky, třetí dítě je třetí dítě, ale stres udělal svoje. Před očima viděla tu chybějící vteřinu, kdy naučeným pohybem staví žehličku vychladnout nahoru na polici, i rostoucí puchýř na zarudlé ručce. Okamžitě rozbila pár chlazených vajec z lednice a do misky dětskou ruku ponořila. Ale Agátka pořád tak plakala… tak ji i sebe rychle oblékla a rychle se vypravila na pohotovost. „Dnes už bych to neudělala,“ vzpomíná po třech letech s tím, že ani ta vejce nebyl nejlepší nápad. „Bylo to důležitých jedenáct minut. Kdybych zůstala doma, zavolala záchranku a nepřestávala tu popáleninu chladit vodou do té doby, než by přijeli, mohlo být potom všechno snazší.“ Vzpomíná a v jejím hlase je možné zaslechnout ještě ozvěnu někdejší bolesti. Nevypadalo to nijak zvlášť vážně, myslela si, že prostě ruku
v nemocnici ošetří, ovážou a že pojedou domů. Ale přišel šok. Doktor okamžitě nařídil třítýdenní hospitalizaci. Po týdnu čištění a převazů přišly dva dny, které Agátka strávila pod prášky nebo pláčem. Vypalování nekrofilních buněk kyselinou benzoovou zařadila Klára mezi nejhorší zážitky z celé té noční můry. Pak následovala autotransplantace, maličké vzali štěpy z kůže ze zadečku a přišili je na dlaň. A pak po roce další operace, protože jizvy na prstíkách táhly a prsty se kroutily. A po roce další. „Čekají nás ještě asi čtyři, než vyroste,“ rekapituluje Klára starosti v budoucnu. Agátka ale žádné nemá. Má lásku a péči své rodiny, víc nepotřebuje. V době, kdy její máma vzpomíná na ty nejtěžší chvíle, paní učitelka ve školce sundává Agátce kompresní rukavičku a spolu s ostatními dětmi lehce vmasírovávají do jizev krém. Zjemňuje to. Nejen kůži na ruce, ale i dětské duše. Od té doby, co děti do této činnosti učitelka zapojila, nemají problém chytnout
Agátku za ruku, když jdou na vycházku. Není hladká a měkoučká, jako ty jejich, ale už jim to nevadí.

A co Klára sama? „Krize přišla za dva měsíce, když už jsme byli doma. Padlo to na mě jak těžký balvan. Ten pocit, že je to moje vina, že s to dcerce zůstane na celý život… bylo to hrozné, a kdyby mi tehdy nepomoha jiná maminka, které se stalo totéž o dva roky dřív, sama bych to nezvládla.“ Zvládli to. Ale ta malá spálená dlaň jim od základů změnila život.
A Klára už přes den nežehlí.