Kam se hrabe prezident

U malé recepce na chodbě dětského oddělení Kliniky popálenin a rekonstrukční chirurgie v Brně bylo docela živo. Stála jsem u zdi nedaleko východu a pomalu se chystala k odchodu. Nebyla jsem sama. Vedle mne nějaká maminka táhla dvě tašky plné věcí a oblečení a za ruku vedla holčičku. Mohlo jí být tak pět, obličejík pod kudrnatými culíky měla plný ještě ne zcela zhojených popálenin, někde se v přechodu z rudé kůže na světlou ještě odlupovala kůže. Bylo jasné, že si prožila svoje. Nebyly tu na krátké pracovní návštěvě jako já. Po dnech a týdnech, které by mnoho lidí popsalo jako nejtěžší v životě, odcházely domů. „Tak na shledanou,“ usmála se na ně sestřička. „A už jen na návštěvách,“ dodala s nevysloveným přáním, aby se jim už nikdy nic podobného nestalo. „No snad,“ s ještě větším přáním vydechla maminka a opětovala úsměv. Kývla na pozdrav všem v recepci a s dcerkou za jednu ruku a s taškami v druhé si to namířila k malé bílé brance, zpátky do života.
Maličká se ale zastavila a táhla mámu zpátky. „Kam chceš jít? Tam už dneska nepůjdeme, víš? Jedeme domů,“ snažila se máma vysvětlit holčičce. Ale dívenka dál táhla mámu do chodby k pokojům. Její urputná snaha vrátit se zpátky začala poutat pozornost všech přítomných. Jedna ze sestřiček si k ní dřepla. „Víš, tvoje postýlka už tam není. Potřebuje ji zas někdo jiný. Ty máš teď svoji postýlku doma.“ Holčička se na ni chvíli dívala a vypadalo to, že rozumí. Ale pak znovu vykročila směrem do útrob malého oddělení. „Tak počkej, já tady ty tašky položím a ještě s tebou půjdu,“ vzdala to maminka. „Chceš se tu ještě na něco podívat?“ podala holčičce ruku sestřička, když maminka odkládala tašky u zdi. Holčička se ruky chytla a obě se vydaly kolem recepce chodbou k pokojům.
Udělaly pár kroků, ke skupince sestřiček, u kterých na židli seděla lékařka. Holčičku už teď sledovali všichni. Najednou se děvčátko pustilo ruky sestřičky, udělalo krok a ženu v bílém celým rozpětím svých malých ruček objalo. Zlomek vteřiny bylo naprosté ticho. V životě není moc chvil, které vezmou člověku dech, ale toto byla jedna z nich. Byla to zcela nečekané a byla to síla. V tom ztrápeném bolavém tělíčku bylo tolik světla, že to najednou rozjasnilo celý prostor. Velcí maličcí, mocní nemocní. Cítila jsem, jak mi mandle stoupají do krku a u kořene nosu to začíná štípat – neklamné znamení, že se mi slzy derou do očí. Holčička povolila objetí, otočila se a natáhla ruku k šokované mámě. Teď už mohly jít. „Ty bláho…“ ozvalo se vedle mne tiše. „Tak ty ses chtěla jenom rozloučit…“ vyslovila nahlas sestřička to, co pomalu docházelo všem a oči přítomných se stočily na lékařku. Seděla tam, neschopná slova. Kdybych měla klobouk, tak ho smeknu. Před doktorkou, která dokáže tohle. Která si tím, co dělá, vyslouží takové ocenění. Velké, upřímné a ryzí. Takové, vedle kterého jsou i medaile od prezidenta jen kus špinavého plechu.

napsala Eva Čejchanová


Kontakt

Jana Lacinová, Bc.
ředitelka, pracovnice podpory a poradenství
tel.: +420 776 259 126
e-mail: jana.lacinova@popalky.cz

Poradenské centrum

Navštívit nás můžete po telefonické dohodě v pracovní dny.

Budova CK Čedok
Nádražní 654/10
602 00 Brno

Vchod z ulice Bašty.

Ukázat adresu na mapě